Bylo to přesně jako minulý rok. Sotva jsem pár minut před sobotní vigílií dosedla do kostelní lavice a viděla všechny ty radostně napjaté tváře. (Zobecňování mi odpusťte,jsem přece ten chudáček nemocnej magor!) ... Rozklepala jsem se po celém těle a sotva udržela úzkostné slzy v slznejch kanálcích.

To nedám no, prostě odejdu a půjdu zejtra někde neviděně, abych měla teda odkroucené to slavné Ááálelůůůjáá, živ buď nad smrtí slavný vííítěz.

Vydržela jsem to. Třesení a návaly zvracení se opět skryly pod kabátem. Ještě, že jsou letos ty Velikonoce tak brzo a chladně. Veselé obličeje bratří a sester, kteří mají mnohé věci tak hezky na zlatém podnose přinesené, nikdo je netýral a nezneužíval, mě jako vždycky štvaly. Závidím jim. 

Modlila jsem se a prosila z plna srdce. Tak už přijď, vstaň i u mě. Vstaň v mé depresi, vstaň v mé úzkosti, vstaň v mých panických atakách,prosím. Prosím Ježíši.

A v neděli ráno jsem se opět probudila s třesem, úzkostí, únavou a pláčem. Nic. Moje touha života zbaveného bipolárky s úzkostma opět ztroskotala. A mě nezůstalo nic jiného, než ty každodenní boje. Pláč a otazníky visící nad puklýma okovama a rozbitýma pekelnýma bránama, odkud Ježíš vyvádí spravedlivé.

Tenhle článek nemá mít happy end. Ani zbožnej breakthrough. 

A zase unavená vstát a křičet proti těm úzkostnejm hlasům v hlavě, že nemají pravdu, že nepřeberou nadvládu. Že tady nad spálenou zemí také vládne Ježíš Kristus, i když to necejtím, nevidím a nezakouším. Jen se tomu snažím věřit. I já jsem Chrámem Ducha a kdo ničí tento Chrám, toho zničí Bůh!