Včerejšek plný bolestného pláče. Viděla jsem rodiče.

Jsou už jiní. Starší. Proměněnější. Se šrámy a divnostmi. Proměněnější.

Jsou to stále ty stejné skořápky, ale obsahy jsou jiné.

 

A tak když jsem plakala, když celé tělo bolelo jsem zjistila, že už není vůči komu.

Jakoby někdo vyměnil postavičky na šachovnici.

Jakoby se to ani nestalo.

 

Památkou je jen bolest, která se čas od času ozývá. Silně. 

Ale už není vůči komu.

 

Budu na vždy toužit po matce? Po mamince? Navždy?

Je to podivné. Jakobyste se dívali do zrcadla a neviděli odraz.

Kde lidé berou úsměvy a bytí v tomto světě? V realitě?

 

Co když ztrácím zájem o Boha? Co když už Boha nechci?
Nechci. Nechci. Nechci.

 

A stejně půjdu kolem řeky a budu se modlit.

K Bohu, kterého nechci.

Musím. Nenucena.