Minulý týden se mi poprvé asi po 3 letech při jedný modlitbě za uzdravení podařila náramná věc.

Já vám byla tak sprostá na Boha! 

Brečela jsem, tekl mi sopel, hnětla jsem rozmočený papírový kapesníčky v dlani a vyčítala mu všechno.

Že mlčel, když mi máma nedávala najíst, že nevyslýchal moje modlitby, když se naši rvali a na zdech doma končila krev, že mě neochránil, když mě opilá matka v noci budila, řvala na mě a mlátila mě. Pro nic. Pro něco v ní. Že když jsem se třásla jako malý dítě před psychiatricky nemocnejma pacientama na klinikách, kam jsme za tátou jezdili ... Nekonal!

Že to zkurvil, posral, že Mu nevěřím ani slovo z Bible, z veselých juch-tralala křesťanských písní, ze zbožných kázání ...

A víte co? Doste se mi ulevilo.

A už se o žádný uzdravení snažit nebudu. Jestli se chce předvést, ať se předvede, ale já se už k ničemu nemám. Skončila jsem.

A od toho dne s Bohem nemluvím. Občas mu teda připomenu, že s Ním nemluvím a že jsem otevřená jestli chce něco dělat, ale je tam kus nedůvěry a zároveň úplně nový svobody. Jakoby se něco vyčistilo a vymetlo a odešly těžký emoce ..

Jenže stejně.

Jak teda teď v "duchovním životě dál"? Přestat ho konečně žít a tím začít?
Možná něco jako vyhoření z modlitby. 
Rady, fígle?