Asi nejpodstatnější částí Adventu je očekávání. Očekávání na Boha. Nikoliv na Vánoce, i když jsou připomínkou Ježíšova narození. Nečekáme totiž na připomínku, ani na radost z ní. To by bylo zatraceně málo a zatraceně vedle.

Očekáváme na Boha a radovat se můžeme z toho, že skutečně když Jemu utvoříme ten prostor v nás, prostor "mariánské otevřenosti a sebedarování Duchu", tak se něco děje. A tohle dělání prostoru samozřejmě souvisí s tou velkou věcí, že se stal člověkem. Že je Immanuel. Bůh s námi. Takže v tom dělání prostoru už můžeme být radostní z toho, že se stal tělem, že je s námi, že je konkrétní. Protože kvůli tomu to dává smysl.

Tak mě jen napadlo, že si nechat ukrást tenhle převzácnej čas, kterej nám Církev ve svý moudrosti nabízí tím, že je to příprava na velkou slavnostní připomínkovou liturgii toho Božího člověčenství, by bylo fakt pitomý.

Nenechat si ukrást očekávání Boha očekáváním radostného připomínání si Boha. To totiž není Bohem.

A co by potom teda ty Vánoce měly bejt, když nějak následují po Adventu a mělo by to spolu nějak celý souviset?


Snad možná spíš taková velkolepá vsuvka, že v tom velkým příběhu očekávání na Boha je nutný projít skrze Ježíše jako osobu. A že se taky narodil do rodiny a kakal a brečel a byl vlastně docela roztomilý židovský dítě s velkejma kukadlama. A že v rodině se prostě narozky slaví, protože to Oslavenci i Jeho rodině dělá velkou radost. I když všichni ví, že ta oslava není důležitější než to, že Oslavenec existuje, je s námi.