Mám docela dost ráda "našeho"Vietnamce. Je to pán, tak kolem 45 let, co mu skrz uhelně černé vlasy prosvítají stříbřité nitky. Má večerku asi 100 metrů od místa, kde bydlím. A tak jsem u něj vlastně jako doma. Ráno, když jdu do práce si u něj pravidelně kupuji banán nebo bébéčka. Večer zase dokupuji rohlíky, sýr nebo svou pravidelnou dávku cukru v rozličné podobě. S jeho ženou si vyměňuji oblečení a mladší syn si se mnou občas v létě kope balón.

Mám taky ráda svou kamarádku, která je již nějakou dobu ve francouzské mnišské komunitě. Několikrát jsem u ní byla a krom Boží knihy stvoření četla i namátkou vybranou knihu o pouštních otcích, z knihovny pro hosty. Všechny ty pojmy jako poušť, samota, monotónnost, práce, které by měl "správný mnich" žít, a které jsou často docela nahánějící (strach, údiv, pohoršení, nepochopení, úžas, evangelní radikalitu), jsem samozřejmě v životě mnišek viděla. Viděla jsem je ale taky ve večerkách.

Naše večerka má otevřeno od 7:00 do 23:00 každý den, krom Božího hodu vánočního a Nového roku. Pan Vietnamec mi říkal, že už pět let neměl dovolenou. Spí šest hodin denně, obědvá a večeří za kasou, doplňuje zboží, sváží zásoby a to vše prý hlavně pro děti a rodiče ve Vietnamu, kterým pravidelně posílá část platu. Obdivuhodné a náročné, stejně jako život té mnišské komunity, ve které žije moje kamarádka.

Nechci tu velebit pracovitost Vietnamců, za kterou jsou často v rétorice pozitivních rasistů opěvovaní. Jen chci říct, že mnišství není výsadou klášterů a pouště. Naopak. Vidím ho na mateřských dovolených svých kamarádek, ve večerkách, v pravidelnosti kněžské služby i u mediků učících se na státnice.

A pan Vietnamec má v podstatě i slib stability. Krom důvodu založení nové večerky, se totiž z té své neodstěhuje.

(foto: lidovky.cz)