Byla jsem na pouti. Rozhodla jsem se, že půjdu asi 130 km pěšky. Měla jsem na to pět dní. Jeden batoh, jedny kalhoty, jednu mikinu a bundu a dvě trička na prostřídání. Místy bylo opravdu nevlídno. Neměla jsem předem zajištěné ubytování a tak jsem chodila od místa k místu a o střechu nad hlavou prosila. Jídlo jsem měla vždy jen na jeden den a spoléhala, že stihnu koupit na ten další. Uhnala jsem si docela pěkný puchýře a odřeniny na nohou. Prostě typická středověká katolická kající pouť /psychopatické muhehehe/.

Po zdárném příchodu na svaté místo jsem byla utahaná, bolavá a rozhodně ne "repre číča". Kolem jezdily autobusy, které vykládaly poutníky a poutnice, ženy líbivě oblečené, voňavé a muže seriózní. Zřejmě udělali jen těch pár poutních kroků z autobusu ke kostelu. Tak si tam stojím a přemejšlím, jak to ten Pán Bůh asi vidí. Kouká na úmysl srdce a ne na výkony, říkám si. Takže jejich i mou pouť bere jako stejně svatou a hodnotnou. Kde je tedy ten rozdíl? Musí přece být, ne?

A o pár dní později mi skrze kamarádku Pán odpoví. Je to jako když ta vdova hodí poslední peníze. Ta částka má stejnou hodnotu jako peníze někoho bohatšího (a nepomůže víc), ale rozdíl je v míře, se kterou se do toho člověk dá. Vlastně se něco dočista jiného odehraje v něm samém.

A ještě mi to celé dalo docela uspokojující odpověď na mou životní pouť. Všichni (psycho-kat, lidi co maj naloženo v uzlíčku míň, lidi, co si jdou dokonce jen s kabelkou - tedy očima psycho-kata) jdeme za Bohem a k Bohu. On si neřekne, psycho-kat to měl těžší, tak je to cesta, která je hodnotnější. Ty cesty nakonec bude asi soudit podle něčeho úplně jiného. Ale já vím, že kdybych dojela autobusem, tak se ve mně prostě neodehraje to, co se odehraje, když se sotva ploužím. Člověk z té cesty vyjde jiný.

A tak si té své umouněné a obtížné cesty můžu snad vážit teď o něco víc, protože se ve mně odehraje něco, co by se ve mně autobusem neodehrálo. A na konci té cesty budu moct všechno složit a už to nebudu více já, ale Kristus ve mně.

P.S.: Pokud to dobře dopadne, což není vůbec jistý. A stejně jsem kus cesty stopovala, takže si holčičko zas tak moc nefandi. ;)