Vypadl mi internet, nemohla jsem sledovat své oblíbené zaplácávací seriály a tak to všechno začalo. Minipoušť co do délky, zato snad výživností velkopoušť v životě té Malé. Postní zážitek jako prase, jak by neřekl slušný katolík. Tak tedy. A předesílám, že to není jeden z těch mých existenciálně emočních štěků, na které jste zvyklí. Tak tedy ještě jednou.

Po sedmi letech nenávisti, která mě poutala k vlastní matce. Po sedmi letech pobytu v jednom městě a na jednom místě, v jednom pokoji a na jedné posteli. Po sedmi letech, ve kterých jsem zažila veselá studentská přátelství postpubertálního charakteru, která se s úspěchem větším či menším přetavila do těch trvalejších. Po sedmi letech, kdy jsem zažila svou první velkou, hlubokou a upřímnou lidskou lásku. Po sedmi letech naplněných s přestávkami se prohlubující depresí. 

Po těchto sedmi letech, kdy jsem tuto lásku opustila (rozuměj netrvala sedm let, ale odehrála se v nich). Kdy začíná proces pravého pouštění se rodičů, protože jsem se rozhodla odpustit a tím se pomalu vyvazuji z té nenávistné připoutanosti. Po sedmi letech podávám výpověď z bytu, nemám trvalé místo kam složit věci, člověka, který by mi v této chvíli byl opravdu na té hluboké lidské rovině blízko a tím jsem měla alespoň psychický pocit domova. Ztrácím vše. A přestal mi fungovat ten internet, kterým bych mohla zaplácnout to místo. Najednou jsem se ocitla na poušti, ale ne na té, kterou má člověk při duchovní obnově, na které ví, že skončí, doma ho čeká manželka a nebo alespoň práce či koníčky. Tohle je duchovní obnova, která najednou pozbyla všech útěch. Nejde se o nic opřít. Ono nic sice je, ale nejde se o něj opřít, pokud člověk není nihilistický hovado.

Na jednu stranu je to na úplný zbláznění. Člověku by bez těch opor mohlo opravdu hrábnout. Na druhou stranu jsem se ocitla tam, co ještě nikdy. Neměla jsem hlubokou depresi, necloumaly mnou pocity marnosti a bolesti, o které se jde v posledku také opřít. Nešlo se opřít o nic. Obrovská hluboká díra prázdnoty.

Nepřijde ten happyend, že jsem tam objevila jak je Bůh dobrý a krásný a milující. Objevila jsem jen tu propastnou prázdnotu, bez bolesti a slz, ani o jejich bytí jsem se nemohla opřít. Je to hrůzostrašné a zároveň vnímám, že je to opravdu to jedinné místo, kde se mohu setkat s Bohem. Ale ne s Bohem příměrů "dobrý Otec"/"Zachránce", protože i toto jsou jen příměry, vlastní našemu uvažování a skrze které se nám Bůh může dát poznat, ale v posledku jsou i tyto příměry ideologií, další možností, o kterou se opřít.

Možná už jsem zas a znova v nějaké herezi, ale poprvé jsem měla dojem, že Bůh je Bůh. A nic víc. A možná teď potřebuji ty pozitivní příměry, skrze které se na Něj koukat. Ale CHÁPETE? Jsou to JEN okna, kterýma koukáme. Není to nic čeho se chytit.

Doufám, že Ten, snad Mu teď mohu dát to Jméno, Jsem, který Jsem, vejde. Jsem, který Jsem. Jsem, který Jsem. 

P.S.: Je svaté mít muže/ženu/bratra/sestru/farnost/děti. Ale začínám mít psychopatologický dojem, že jsou to sice místa, skrze které přichází Bůh. (Btw. Jak to víš? Z katechismu? Z Bible? Nebo jsi se s Ním setkal?! Teď ovšem bez emočních opěr?!) - ALE, že jsou to všechno do jisté míry nějaké vycpávky velkého prázdna, kde může být jen Jsem, který Jsem. Nic víc a nic míň.

P.S.1.: Ještě, že nejsem povolaná k poustevnictví (pokud pomineme to všeobecné poustevnictví, ke kterému jsme všichni stvořeni), ale poustevníci jsou zároveň největší psychopati a zároveň lidi, žijící v nejvíc opravdovém a blízkém vztahu, co může bejt. To všechny ty naše vztahy a vycpávky, byť požehnané a svaté, jsou úplný prd, ale fakt. Práskne a vyšumí.


Pak mi naštěstí internet znova naskočil a já mohla napsat tento článek a z té prázdnoty se vyprostit. Je to fakt zvláštní, dost šílený a zároveň nejvíc pravdivý na světě/ve věčnosti?

Ještě jedna věc.. odkud víš, že Bůh je dobrý a chce mít s člověkem vztah a všechny tyhle věci? Nepotřebuješ se o to jen opřít, abys nemusel čelit setkání s Ním, který je nepopsatelný, neuchopitelný a jen do té míry poznatelný, do které se On sám dá poznat? A jak si můžeš být jist tímhle poznáním, které interpretuješ svou myslí?

Asi jsem se neměla modlit, aby se mi Bůh dal poznat tak, jakobych nikdy nevěřila a natož křesťansky. Chtěla jsem prostě poznat Boha.