Někdy Bůh ořezává z našeho života i to, co nese dobré a požehnané ovoce. Ač to nechápeme a jde to proti logice "Bůh přece funguje takto a takto", tak věřím, že to může dělat a dělá pro jedinou věc. Učí nás vydanosti, jako Abraháma.
Bůh ne vždy chce naše chápání věci, ale prostou důvěru, která se nemůže opřít ani o náboženskou/teologickou logiku, protože i to je v tomhle dynamickém vztahu málo. Chce prostě teď a tady naše celé srdce. Aby On byl ještě více Otcem a já ještě více Dcerou.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
tradááááá
......
Mně se to teď děje. Vzdávat se jistoty, lásky a požehnání pro co? Pro to, co je mi skryto. Bůh mi totiž nechce dát odpovědi na mé snažné otázky a touhy/potřeby vědět kam se to vše bude dál ubírat. Chce jediné a to mi naznačil dost jasně.

"Já teď chci, abys koukala na mě. Je to o nás dvou. Chci se Ti zadívat do tváře a chci, aby ses setkala s mým pohledem. Ty a já. Hluboké intimní poznání. Srůstání. Osvobozování. O zbytek se postarám. Neřeknu Ti to,protože by ses začala soustředit na výsledek, na destinaci, třebas i požehnanou a svatou, ale to já nechci. Potřebuji, aby ses dívala na mě. O zbytek se postarám, nechci ani Tvé svaté snahy a motivace. Chci Tebe celou."

Kde končí chápání začíná slepá vydanost.

Připadám si jako surfař. Stojím pevně na surfu, ale v moci mám jen to stání a najíždění na vlnu. Celý ten pohyb, vyjíždění, skoky a průjezdy, to "činí oceán".

(P.S.: Sorry za možná laické a nepřesné sportovní přirovnání, chápete, na konci textu to vyzní víc poeticky .. )