Ach, tento článek se dozajista nehodí do signálního světa, ve kterém jsou podporovány katolické (prostestanti prominou, i jich se to týká) "príma články s hlubokým ponaučením a nebo happyendem v Boží náruči". Ale troufám si tvrdit, že je v posledku křesťanský do morku kosti. A vlastně mě baví jej psát, protože rozevírá Kristovy tlející rány, do kterých si jediný a to až po vzkříšení, dovolil sáhnout Tomáš. A ty jsou stejně hodnotným obrazem a svědectvím křesťanství jako "sluncem zalité dny s Bohem".

Inu tak tedy. Mám opravdu krizové období, ve kterém už není jen tlak bolesti akutně aktuální, ale dusí mě už bolest dlouhotrvající. Sedmý rok depresí, úzkostí, boje se zlem. Terapie, pilulka, modlitby, pilulka, terapie, hospitalizace, modlitby, svátosti nemocných, pilulka, terapie (návod ke hře je slova si libovolně přeházet a recitovat v jakémkoliv pořadí neustále dokola).

Můj duchovní život je hrozně ambivalentní. Prožívám na svém životě temnotu Kristových ran (ano, jsem troufalá to takto napsat, ale ta temnota a velikost utrpení nemá jinou míru), ale chovám se a v hlavě mám to, že Bůh je dobrý a milující Otec. To znamená, že jsem nasazená pro službu v Církvi. Jsem pastoračně aktivní, zajímám se nějak z hloubky o lidi, nebojím se nevěřícím a muslimům kolem mě zvěstovat radostnou zvěst a Bůh slyší a odpovídá na mé modlitby za druhé.

Realitou mého nejhlubšího prožívání je však bolest. To krásné, co mě alespoň někdy držívalo v Boží dobré přítomnosti (první vůně šeříků, jeho kudrliny, posezení s kamarádkami, jižanská hudba a večerní letní řeka), to vše už zůstává jen na povrchu a klouže po něm. Už po těchto výtazích z mé deprese ani netoužím. Protože bolest je mnohem větší pravda o životě než radost. (No a teď se do mě bratře a sestro vrhni s tím "haleluja, sláva a hosana" a jak jsem se ještě neobrátila a nesetkala s Kristem.)

Nakolik je opravdovým skokanským můstkem do Boží náruče pozitivní život? Není to stejné jako jet z kopce na kole a myslet si, že tohle je ten opravdový způsob jízdy? Když mi to krásně jede, ale vlastně skoro samo? Kde je v tom pak něco opravdu hlubokýho o životě?

Ale k čemu chci dospět. Dneska jsem se probudila a zjistila jsem, že se mi ohromně uleví, když už nebudu žít s Bohem, když prostě budu žít jakoby nebyl. A tím nemyslím bezuzdný život v hříchu. Ale nedůvěřovat Jemu a nesnažit se hledat Jeho stopy v mém životě. Protože žít neustále v té ambivalenci pekla v životě a vyslyšených modliteb o druhých a víry v to, že to, kým opravdu Je, je dobro, láska a milosrdenství .. je to neudržitelné balancování na ostří nože, které způsobuje krev ve cvičkách.

A když jsem si připustila, že bych mohla žít bez Něj, a že po mně nechce vydanost, lásu a víru skrze temnou temnotu a bolest, tak se mi ohromně ulevilo. A tak jsem teď pár hodin konečně jakoby vyplavala nad hladinu, kde se mohu nadechnout a cítit vůni moře i ve svém rybníčku.

To neúnosné žití ambivalence "těžký život vs. Milující Bůh" je prostě bez varianty za vs. alespoň nějak snesnitelné. Protože je jednoduší se vyrovnat s přítomností pekla než neustále bojovat o Dobrého Boha u plynové komory, kam s železnou pravidelností vodí nic netušící malé děti.

A tak mi v rukách umírá Kristus jako jediná Boží odpověď na mou potřebu žít bez Něj, bez neustálého obhajování Jeho dobroty na pozadí mé vlastní plynové komory. Člověk by čekal spektakulární zázrak Boží dobroty, ale takový náš - teď už možná spíš váš - Bůh není. A já o takovémto Bohu mohu vydat opravdové svědectví, protože jsem se Ho dotkla.