Dnes jsem se setkala s mladíkem, o kterém jsem se po krátkém rozhovoru dozvěděla, že trpí Aspergerovým syndromem. V dospívání jej doprovázely velmi těžké depresivní stavy, pro tuto zvláštní kombinaci byl léčen v zahraničí, kde dostával u nás nedostupné léky. A samozřejmě rozvedení rodiče a tak dále, však to znáte. Ptala jsem se ho, zda-li se někdy pokusil o sebevraždu. (Proč se ještě vůbec na tyhle otázky ptám?) Samozřejmě, že pokusil. A pak jsem se ho zeptala, jestli věří v Boha. 

"Víš, když jsem byl na svým nejhlubším dně, čekal jsem, že Ho tam nějak najdu, pocítím, že mi pomůže.. a ono nic. Nemám důvod věřit v osobního Boha, nepostaral se. A Ty věříš?"

"Hmm.. jo. Taky nic nedělal, když jsem stála na mostě, když jsem se předávkovala, když jsem se ožírala a řezala .. Úplná prázdnota, nic. Věřím v Něj a co hůř věřím i Jemu." (Někdy si připadám, že jsem svůj život vsadila na největší nesmysl a zsaloužím výsměch.)

A začala jsem obhajovat Boha, k Jehož obhajobě nemám jediný logický ani zbožný důvod. Nevím proč, možná automaticky, protože jsem přece na straně pravdy, tak za ní musím stát .. Najednou jsem ve své hlavě měla pocit, jako bych křičela v prázdný místnosti a ozvěnou mi byl jen můj vlastní hlas. Nezažívala jsem v tu chvíli žádné Boží povzbuzení do svědčení tomu mladíkovi. Naopak, měla jsem pocit, že jen suše jedu svý výmysly.

Po téhle své trapně suché obhajobě Boha, jsem mu navrhla, jestli se za něj můžu na tom místě modlit. Tak jsem se pomodlila a každý slovo tý modlitby o tom, aby Bůh tišil a hladil toho kluka a jeho minulost, bylo beznadějně prázdný. Když jsem řekla "Amen", řekl to taky. Jestli pro nic, tak pro to jeho nevěřící "Ať se tak stane", věřím, že dá tento nepůsobící Bůh věci v jeho životě tajuplně do pohybu.

Pomodlete se dnes za něj.

------------------------------

P.S.: Proč do prdele toho Boha obhajuju? Je to úplně mimo, nemá žádnou zásluhu a já nemám žádnou odměnu, nic. Nedává to smysl. Možná jen ten téměř zrůdný, že se takového Boha snažím mít ráda.