V posledních dnech často myslím na (údajný?) citát C.S.Lewise "Na světě nejsme proto, abychom byli šťastní, ale proto, abychom se naučili milovat.".

A to hned z několika důvodů. Festival Prague Pride, v souvislosti s ním komunikace mezi kardinálem Dominikem Dukou a LGBTQ katolíky. Postoje uživatele Jaroda a třeba jáhna Jaroslava Lormana. Jití až na kříž a nebo nejití až na kříž, povolení v ideálu, jelikož je více než těžký. (A nemůžeme říct ani popel, protože je to tak těžký, že to sahá mimo naše představy .. )

A do toho mé osobní události posledních 8 měsíců. Opouštění něčeho velkého pro Hospodina, neschopnost chtít Jeho vůli. V charismatické obnově jsem jako ten omodlovaný podávala "velké výkony", usilovala jsem o to jít stoprocentně zcela za Bohem, modlila se denně několik desátků, chodila na mši, četla Písmo Svaté, poslouchala kázání, sloužila v bezprostředním okolí svým bratřím a sestrám ... až jsem se zcela vyčerpala. 

Jednoho dne to prostě přišlo. Obrovská deziluze a rozpor mezi tím, co zakouším ( neútěchu, Boží mlčení ve zkoušce ) a tím, za čím se "ženu" ( milujícím přece Bohem ). A dopadlo to tak, že jsem den ze dne, pod náporem únavy a vyčerpání z cesty za Bohem, prostě skončila. 

A tak teď žádné modlitby, žádné svátosti, žádné mše, žádné chvály nic. A popravdě se mi velmi ulevilo. Bez této cesty za Bohem, se vší tíhou, kterou přináší (a dovoluji si tvrdit, že mě Bůh stojí opravdu hodně s celým mým příběhem) .. bez této cesty, je mi prostě mnohem lehčeji a musím říct, že na rovině nějakého duševního zdraví i lépe, protože už nevynakládám zbytky svého malého klidu na oltář Boží "abrahámovské" cesty za Neznámým Bohem.

Ale třeba jsem jen podlehla iluzi toho, co chtít v životě. Třeba ta touha po štěstí (i třeba toho, co člověk vidí u všech těch milých, zbožných katolíků, kteří žijí své spokojené životy v oddanosti Bohu, ale nikdy nemuseli dávat až "do masa") je jednoduše mimo a to štěstí (i třeba to jejich) je jednoduše míjením se s tím podstatným a tototiž naučením se milovat. A to až tak, že zcela zapřete sám sebe, až tak daleko, že tam nedolehne žádná sladkobolná zbožná představa heroické svatosti ..

Možná, že kdybych byla šťastná a spokojená, tak bych se nikdy nenaučila milovat do Kristova maxima. (Nedělám si iluze, že se mi to teď daří a podaří, ale předpoklady se svým velkopáteční životem k tomu mám.)

A tak zůstalo nic, deziluze, hlubina vyvolávající otázku, zda-li Bůh (i s těžkými nároky, které ten křesťanský má - kdo nenese svůj kříž, není mě hoden) není přece jen tou nejjednoduší cestou, jak se vyrovnat se světem.