Od mé poslední hospitalizace v psychiatrické léčebně uběhly dva roky. Byly to dva roky plné nádhery, ale i šílených propadů (všimněte si, jak učebnicově bipolární používám adjektiva), řezání, chlastu, klidných týdnů i lásky a exorcismů. Takový normální život. Zobu (jak s hravostí ráda označuji svou medikaci) jsem spolikala kila (skoro rým) a Zdrávasů v křečích odmodlila stovky, ne-li tisíce (aspiruji na mnišství). Můj duchovní život se posledních 10 let točí kolem hledání povolání. Tímto seru na rohožky všem kněžím, nadšeným řeholníkům a biskupům, kteří do mého dospívání vnesli zprávu, že nejdůležitější je přece zaslechnout Pánův hlas, vydat se za Ním a odpovědět na Jeho pozvání, ať už jako manželka, řeholnice nebo třeba kněz (nejde přece o to, jestli mám pindíka, hlavně, že Pán volá). Můj náboženský život se stal zběsilým honem za odhalením Božího záměru. Prachobyčejnou karikaturou na vše, co má být duchovním životem. Své si přisolili jak Tridenťáci, tak charismatici (ačkoliv ti druzí se alespoň nebáli se mnou jít do mejch sraček). A pro běžný kostelní lid jsem byla příliš jiná na to, aby o mě opřeli kola, na kterých přijeli na farní kafe.
Posledních několik měsíců je však hotovým peklem, s pravidelností cca 3 dnů se mi v hlavě otočí myšlenky všech výšin i hlubin, směrů a spádů. Je to k nežití a tak znova - řezání, modlitby za osvobození, terapie, psychiatrie (kde ovšem nesmím říkat, že procházím exorcismy, takže o mě nemají ucelený obrázek - což je ale v pořádku, protože když jsem jim řekla, že jsem katolička a sex pro mě patří do manželství, tak mě na jedné ze skupinových terapií za nadšeného halasu mých kolegů, co maj taky máknuto v hlavě, vyzvali, abych pro zmírnění úzkostí ten sex přece jen zkusila, ale ať nejprve zkusím ženy, muže, sadomaso, cokoliv, abych si fakt užila a vybrala ..). Nikde tedy nemohu být v pravdivém stavu. Ani před vědou, ani v křesťanských vodách (jedině vodkách, který jsem lokala s prosbou o pomoc k Hospodinu).

A tak si začínám myslet, že křesťanství je sice zajímavá záležitost, která se dotýká opravdu těch nejzazších hlubin lidství, ale že to rozhodně není cesta pro psychicky nemocnýho člověka, jako konec konců žádnej duchovní směr. Že bude prostě nejlepší, když vysvleču svůj spirituální obleček, pověsím ho do skříně a znova obleču světle modrej mundůr, kterej mi vůbec neladí k olivovejm očím. Sama už si nepomůžu a s Bohem už hrát karty nechci, hrozně to porouchává hlavičku, ať už když Vás exorcisujou a nebo Vám řeknou, že máte prostě v klidu odsedět mši a víc neřešit. Jsem nemocná, takže vše, co jsem napsala, můžu zítra myslet úplně jinak. A jelikož není jistotou se spolehnout sama na sebe ani Boha (ach pojďte mi všichní zdraví katolíčci říct svý svěěěďa), tak jsem se rozhodla - tentokrát dobrovolně - požádat o hospitaliazci. Už ale neodejdu na revers. Moje naděje je za mřížemi. Nová kongregace psychotiků, feťáků, co jim hráblo, sebedestruentů, alkoholiků a psycho-kata. Ve světle modrých hábitech.

Jo a jen chci říct, že Ježíš pochopí, když odejdu a nebudu si Ho všímat a nebude se zlobit a ani mi počítat minuty a ťukat si na hodinky. Možná na čelo.