Nedávno jsem při modlitbě přemýšlela o svém životě "ze smrtelného lože". To je dobrý cvičení. Takový protřibující, zahanbující a nadějeplný.

A říkala jsem si, co bych si tak přála mít na rtech jako poslení slovo. 

" Maria ... "

Vždycky jsem měla mariánskou (ne)úctu v extrémech. Ustavičný modlení růžence, mariánské poutě a nebo úzkostná obava a vyhýbání se, třebas jen pomyšlení na Pannu Marii, abych tím neubírala pozornost Pánu Ježíši.

Nějak jsem však teď spatřila, že Panna Maria je možná nejvyšší chválou, oslavou Boha. Jak blízko a zcela může být Bůh v neustálé přítomnosti v člověku. Je prostotou až zapomenutelností a slávou zároveň. Těžko se dává Neposkvrněná do slov. 

A proč bych jako poslední neřekla " Ježíši ... "? 

Protože jsem přesvědčená o tom, že On v Ní má ještě nekonečněkrát větší zalíbení než si dovedeme představit a protože  "Hle, od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení, že se mnou učinil veliké věci Ten, který je mocný." Umírat s blahoslavením, vstupovat s chválou do věčného života ...

https://www.youtube.com/watch?v=WkqZbFQb0O0