Jak se vůbec Kriste Pane mohu považovat za křesťana?

Moje uvažování je šmouhovatý sklo, za kterým je mlha (a nebo jsou to ty hodně široký šmouhy?).
Myšlenkový procesy a nazírání světa je bipolárně pozvracený, jako když sníte hodně cukrový vaty a jdete na centrifugu, kterou z kabiny obsluhuje starej kolotočář s rukama potetovanýma nahejma ženskejma.

Do každé Pokušitelovy pasti i té sebe víc obvious se s neviným a blaženým úsměvem ponořím jako důchodkyně do vřídla termálních vod. Kupím hřích na hřích.

Nemohu nést ovoce blízkosti a pomoci druhým, protože sama potřebuji blízkost a pomoc.
Nemohu nést ovoce pokání, utrpení žitého s Pánem a posvěcování svého okolí, protože na každý kříž si stěžuju, jsem pyšná svou sebelítostí a hrdá na svou hloubku, to je přece jasný, na to mám právo, jsem holt těma těžkostma protavená, sí?

Může se člověk s depresema, úzkostma považovat za učedníka, když žije v neustálým porouchání mysli a z toho pak i rozkolísanejch modliteb a činů? A co když je to vše jen má lenost, neschopnost a slabá vůle a omlouvám to 6 pilulkama a terapiema s podivnou paní na druhém konci stolu? (Ať už se díváte z té či oné strany.) A nebo je pravda někde na půli cesty, tudíž jsem zcela normální? To je hrůzné!

Nejde to. Já prostě nemohu slyšet hlas Pastýře, nejsem toho schopna. A vím, že i když si myslím, že ten Hlas v srdci, ten Hlas, kterej na chvíli okenou udělá na okně kukátko ven, že ten Hlas nejsem při sebelepší vůli schopná následovat. Pokaždé selžu. Pokaždé.

Nemohu se považovat za křesťana. A to hlavně proto, že mě zjištění mé neschopnosti následovat, nevede k pokoře.

Tenhle článek je totálně sebestřednej.
Jdu zvracet tu cukrovou vatu.