Všechny ty moudrý knihy, příručky, poučky a rady říkají vesměs toto: "Modlitba je rozhovor s Bohem."

Většina z nás tady na signálech nejsme mniši ani řeholníci (genderově si to doplňte). Tedy modlitba není naše "zaměstnání". (Chápu, řeholníci to mají asi ještě jinak než mniši.)

A přesto. Podle mě dřív nebo později prostě přijde v životě křesťana chvíle, kdy nutně zjistí, "že je povolán/a k modlitbě". Ne tedy zřejmě v tom smyslu v jakém právě mniši či řeholníci (genderově si to doplňte).
A že modlitba je ještě něco jinýho než to, co se v běžném dni děje. (Pokud máte podobné dny jako já - ráno cosi - během dne střelné modlitby - večer pokus o nějaké "lepší" cosi - často příliš unavené. A sem tam mše svatá i o všedním dni.) V tom "cosi" je u mě nejčastěji zahrnut nějaký ten desátek/přečtení kousku z Bible/přirozené mluvení k Bohu, "jak mi zobák narost"(nejsem tak sprostá, jak se projevuji) o tom, co zrovna žiju a za koho prosím.

Jaké je to Vaše "povolání k modlitbě", jako nezasvěcených, neodlehlých lidí, kteří nemají doma kapli s Pánem Ježíšem? Co je to nejhlubší jádro modlitby? A jak se dá s Bohem mluvit, když oba mlčíte?