Můj život je hodně adventní. Přišla jsem na to nedávno, když jsem klečela v jednom kostele a pod oltářem byly prázdný jesličky, který evidentně čekaly na umístění umělohmotného, v lepším případě sádrového nebo dřevěného, sladce vyhlížejícího Miminka.

A v tu chvíli jsem si uvědomila, že to přesně je to, vo co v mým životě go. Prázdno. Velký chybění, vykousnutá díra, mrazivo, nic.

(Nechte si vod cesty ty řeči o tom, že tam je tím pádem místo pro Krista, kterej se rodí do chlívu našich srdcí. Že tak můžu zakusit vánoční milost nebo podobný křesťanský vodrhovačky. Koho to zajímá ...)

Ale aspoň něčemu "z kostela" se ten můj život podobá.

Už mnohokrát se můj život jakoby zlepšoval a vždycky, VŽDYCKY, to i po nějaké fázi (zdánlivé?) pohody, spadlo rovnou střemhlav do sraček. Tak už člověk moc neprožívá to "pohodové", protože to má pachuť konce, zvonce, který bývají horší než začátky. Fakt, lepší to nebude, protože vždycky je to znova horší.

Všechno se ode mě odráží jako od bubliny. Všechno. Nepronikne nic, nic co by chtělo nebo co by mělo. Disociace, stav do kterýho vypne psychika, když by mi z bolesti/smutku/úzkosti mělo už šíbnout. Jediný, kdy něco cejtím a prožívám je, když to opět nechutně bolí (násilí, bolest z prázdna ..). Bohu díky (za jednu z mála věcí, za kterou upřímně děkuju Bohu) za neurol. Ten mě zas poslední týdny drží na nohou. Vypnutou, ale živou, mrtvolu.

No a tak tu máme tu slavnou "radostnou" neděli. Je mi hůř než obvykle a ten koloběh mě ničí. Ten Boží "psí kus" s Miminkem není nic jinýho než (Boha?)pustá provokace. Pokojně si bude ležet v jeslích, zatímco budou na světě chcípat lidi, neuzdravený, omodlovaný ..

A tak bude o Vánocích zase, slovy Zuzany N., smutno a bolno.

Mým jediným vánočním, zbožným úkonem bude stejně jako vloni a před loni, udržet se celé svátky "na uzdě", nejít si to skočit pod vlak a tu zkurvenou bolest obětovat za toho jednoho, jediného člověka na druhé straně světa, kdo se ten večer bude chtít zabít. Aby to neudělal. 

Co si tedy přát?
Tak neurolový Vánoce všem!