Delší dobu mi leží v hlavě tohle téma. Je velmi subjektivní, takže si tu nedělám nárok říct "jak to my, depreso-úzkostně-bipolární katolíci, máme", nicméně vím, že obdobnou zkušenost mají i další psycho-kati (tak to prrr! Psycho-kat je jen jedna! :)).

Už ten můj prvotní postoj, ze kterýho vycházím, je blbost. Liturgie totiž není něco primárně k prožívání. Liturgie se prostě děje. Je to fakt, nadpřirozená realita, jsme pouhými výsadními svědky Onoho. Takže tenhle článek je vlastně spíš popisem nevěřícího člověka, který liturgii vnímá jako nějaký lidský akt, obřad, rituál, při kterém člověk něčím prochází. (Antropologové prominou to žonglování se slovy, jejichž obsah a rozdílnost nemám zmáklé.) Ale to liturgie není. (Teologové a liturgici prominou.. v tuto chvíli, či spíš dva odstavce před touhle chvílí, jsem článek měla přestat psát. Tak zoufalé zacházení s pojmy!)

Obvykle prožívám liturgii těmito způsoby:

  • Disociací - monotónost (když zrovna nejsem na nějaký vyhajpovaný a vylepšený mši), tolikrát opakovaná, naučená, pod kůží i pod vědomím zakořeněná slova. Moji obvyklou disociaci velmi prohloubí. Odpojím se. Nikoliv do mystických světů a setkání s Pánem, ale do obyčejného oddělení od sebe. Je to podobně příjemné i nepříjemné jako poslouchání techna nebo prostě mý častý prožívání dne. Z tohoto pohledu mi liturgie velmi škodí. Ano, je to chyba mého hříšného života. Kdybych měla větší focus na Pána, disociace by nebyla. 
  • Depresí - studený, kamenný kostel, varhany, výzdoba, kterou možná narozdíl od předků psycho-kat už neumí "číst". To vše je tak tísnivé a nepříjemné. Můj nejmilejší prostor je někde, kde se můžu zahrabat do peřiny, spacáku, kde s nikým neinteraguji a mohu se oddat sladkému disociačnímu zapomnění, živé smrti.
  • Vytesávání díry - to zdůrazňování oběti, smrti, opuštěnosti Pána na kříži, Poslední večeře, úzkosti .. Jakoby někdo vyhlodával a vyžíral nějaký prostor v mém nitru a přidával jen dutost a chlad. Triumfalistický zaradování v podobě Vzkříšení se nekoná. Otřes deprese je silnější.

Je milion důvodů proč nebýt součástí liturgie - od mé věřící-katolické terapeutky mi jednou dokonce bylo doporučeno nechodit na Velikonoce na obřady - vedlo mě to akorát k sebetrýznění a pití. Ti nevěřící terapeuti dokonce vidí liturgii pro mě jako krajně nevhodnou, škodlivou ...

Bez liturgie by mi bylo líp, veseleji a tak. 
Být účastna liturgie je jedna z věcí, ke které se musím enormní silou nutit. 

Ale kurva! Co by ze mně bez mše svaté zbylo?!


P.S.: Ano, znám takové, kterým "mše nic nedává", tak si jdou "zachválit", trošku si tam střelit tu euforku v evangelikálním stylu na GodZone a podobně. Ale to je totálně na hovno. Sebelepší "setkání se s Pánem" v milém, vřelém "Bethel prostředí" je úplný prd proti liturgii. Liturgie je od Boha. Je to podle mě už nějaký nebe tady na zemi. S absolutně pro mě psychicky nevyhovujícíma aspektama.