Poezie ženám nesluší. -řekla si a věděla, že jestli neuteče do nočního lesa, spolkne jí proleželá matrace ze staré postele po bývalém nájemci. Zula si boty, stoupla si do kaluže, připravená k odletu. -se vší svou netrpělivostí čekala, kdy ji z té kaluže vyzvednou ruce Velkého Manitů. Nepomáhaly decibely, bily jí do uší, štípaly do lalůčků. -těšilo jí, že zase cítí a že tepe, stejnou měrou, jakou jí to děsilo. S prokřehlýma nohama přišla nazpět z lesa. Vlezla si pod peřinu a chtěla, aby to nikdy neskončilo a nikdy nezačalo. -plakala, protože ta malá moře byla jediná schopná pojmout celou situaci. Pootevřela okno, dovnitř vletěla můra a šustot jejích křídel ji milosrdně uspával. -chtěla, aby ho to těšilo a za to se nesnášela nejvíc.