Všechny tyhle mejdany mám téměř denně v hlavě. Rodí se překotně, otec neznámý. Vyskakují na mě z oken lidí a situací, které mě míjí a já na nich nedovedu neztroskotat. Nespravedlnost velkoměsta.

Scéna č.1

Muž ve středních letech, šedivý kabát, prošedivělé kudrliny (nevím, jestli to měl být záměr). V rukou velká kytice růží. Ač jsou růže z květinářství pro Psycho-kat tou nejodpornější komoditou, stejně se k němu ve své hlavě rozbíhá. Dává mu ten nejněžnější polibek na tvář a překvapeně zvolá "Věděla jsem, že nezapomeneš ...". Chopí se květin a volným krokem pokračuje v cestě. Muž zmateně stojí a sleduje Psycho-kat odcházet davem. A nezačne křičet a lidé se nesbíhají, nestrhávají mě k zemi a květiny se nepolámou.

Scéna č.2

Smetu do papírového pytlíku drobky z kuchyňské podlahy. Vezmu ho k místnímu potoku, na kterém se pasou kachny. Neskrývaně začnu pytlíkem šustit, překvapivě to kachny nevyleká. Připlavou, jako by si mě chtěly očichat. Na drobky je vylákám až na břeh. Naráz jim kolem krku připnu dvě kachní vodítka! Nejsou nešťastné, naopak. Dám jim jména, která by se hodila spíše pro drobnější savce a od té doby se s nimi budu denně procházet po návsi. Jednoho dne mi přerostou přes hlavu, vzlétnou a já v domnění, že je udržím (nikdy tyhle věci neudržíš, lépe je ani nezačínat, takže chápu to mlčení..) stále svírám kachní vodítka a vznášíííím se a letííím.. až...je...ze...mě.....pouhá... tečka..

Scéna č.3

Neodolatelným způsobem mě přitahují asijské nosy. Nevyznám se v jejich původu. Stačí mi, že jsou rozpláclé, ale zároveň vrchovaté jako kopce okolo mongolské stepi. Dokola s velkými širokými měkkými tvářemi. Prodavačka večerky, která sedí před obchodem na rybářské židličce, jakoby chtěla lovit zákazníky, ale nemá udici, přesně takový má. Vím, že mi nebude rozumět, takže se nesnažím rozpačitou otázku skrýt za nánosy slov. "Mohu Vám přejet prstem tadyhle od čela - názorně ukazuji na své tváři - až semhle po špičku nosu?" "To fiše mušete". Tak jo! 

3..2..1...