Složit vedle sebe dvě unavená těla.
Jako když školník zavírá lomozná vrata po posledním žákovi.
Zaskřípění a ticho.

Chtěla o Indiánovi zpívat písně. Byl hoden jejího radostného, klokotavého, zurčivého zpěvu.
Nikdy nikoho takového nepotkala. Přesně tak se jí u ohně představil.
Chtěla, aby její indiánské jméno vymyslel on a podobalo se první krůpěji raní rosy.
A nebo struně, na kterou doposud nehrál.

Kdyby se opřela o jeho rameno a oddechovala klidným spánkem,
dozajista by zmizel. 
A tak svou těžknoucí hlavu držela s vypětím toho,
kdo běží do cíle, co není z tohoto světa.