Letošní novénu k Nejsvětějšímu srdci Ježíšovu jsem nedala. A moje jediná úlitba Nejsvětějšímu srdci Páně, bylo jedno neproměněné pokušení v den D. Nicméně jsem si vzpomněla (a vždycky si v souvislosti s Nejsvětějším srdcem vzpomenu) na jeden zážitek. Dovolte mi ho sdílet.

Nějaký ten pátek zpátky jsem seděla před svatostánkem v kapli jednoho kláštera. Tloukla na něj. Tloukla na Něj. (Obrazně, jediný pohyb, který jsem produkovala bylo neurotické klepání nohou.) A pořád dokola na Pána Ježíše dorážela: "Je tohle moje místo? Chceš mě tady? Má tohle být můj domov?" (Protože jsem tam už nějakou dobu jezdila a toužila po tom, tam zakotvit. Sestry super, hábity slušivý a taky ten Pán Ježíš, žejo..). No a jelikož, slovy otce Váchy, se do Nebeskýho Království dostávají především násilníci, co do nebeské brány klidně kopou svými prosbami a otázkami, jsem hodně velkej násilník, jsem dostala odpověď. :) 

Měla jsem takovej zvláštní obraz před očima. (Možná trochu ovlivněnej sochou Nejsvětějšího srdce Páně, která se mnou v životní velikosti "spala" v malém klášterním pokojíku. A nebylo to ani trošku mysticky romantický, protože když nejste zvyklí spát se sochou Krista v pokoji, tak je to šílenej šok, když se vzbudíte a nebo když jdete v noci čůrat a vracíte se a za dveřma silueta dvoumetrovýho chlapa!) No a v tom živým obraze nebo jak to nazvat, přede mnou stál Pán Ježíš a tak až jako "žárlivě" mi řekl: "Tvým domovem je moje srdce."  (A ani slovo o tom, jestli mám bejt v tomhle klášteře nebo ne.) No a tehdy mi to došlo. Možná bych se příliš zabydlela v nějaký formě - komunita/řehole/klášter - nebo jsem to tehdy v tomhle smyslu hledala, zatímco všechno to - i když svatý - jsou kulisy. Nejvíc na mě tehdy zapůsobila ta Ježíšova "přísná" žárlivost, že bych hledala svůj domov někde na zemi. A to dokonce i v tak "svatým místě" jako je klášter! (Kde mě nakonec stejně ty super sestry ve slušivých hábitech, nechtěly.)

Je hrozně moc těžký žít to, že jsme ve světě a ne ze světa, že i ty největší věci, jako je třeba (pro ženy) mateřství nejsou věčné hodnoty, protože v Nebeském Království se už nežení, nevdává a teda i když to není v Bibli - tak asi ani nerodí.. :) Zvláštní tenze mezi milovat bližního svého a neulpět v tom vztahu v nějaké nejhlubší rovině, která patří jen žárlivě milujícímu Bohu.

Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden. Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Kdo přijímá vás, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal.Kdo přijme proroka, protože je to prorok, obdrží odměnu proroka; kdo přijme spravedlivého, protože je to spravedlivý, obdrží odměnu spravedlivého. (Matouš 10, 37-41)

Možná milovat a patřit Bohu nějak skrze ty stvořenosti jako jsou lidi, vztahy, dobré a krásné věci, jako jsou třeba šeříky nebo jahodová dřeň v horkém letním odpoledni. Ale mě to přijde téměř nemožný. Možná jsem ještě moc "ze světa", že na tom nedovedu neulpět "celou" psycho-katí maličkostí.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------