No jo. Psycho-kat je magor. Místní magor. Všeobecný (literally - katolický) magor. 

A tak se možná nebudete chytat ani teď. Ale zkusím to. 

 

Nevím, jakou máte osobní zkušenost s bídou a beznadějí. Vztahovou, materiální, duchovní, zdravotní či jakoukoliv jinou. Asi každý nějakou. Větší či menší, zkušenost s Božím zásahem a nebo nezásahem. 

 

Jak se vyrovnáváte s tím, když je Vám dobře? Když se ráno vzbudíte, máte postel, teplo v bytě, můžete sáhnout do lednice pro jogurt a udělat si kafe. Nemáte rakovinu, můžete mít děti, nemáte deprese. Máte obstojně placenou práci a nebo Vám platí mateřskou, invalidní důchod. Někdo Vás má rád a Vy někoho taky. Patříte do nějaký tlupy. Máte v životě něco, co Vás baví. Prostě luxus, co velká většina lidí nemá.

 

A když je Vám takhle dobře, nechává Vás to klidným? Jste spokojení a tím to končí? Je to všechno?

 

Jasně, jako správní křesťané máme několik možností, jak naložit s tím, když je nám dobře. Děkovat Pánu Bohu, občas poslat peníze na nějakou charitu, koupit místnímu bezďákovi kafe ..

 

Ale stačí to? Nemělo by nás to zasáhnout nějak hloubš? Nebýt jen emočně pohnuti soucitem nad obrázky chudých dětí z Afriky nebo špínou místního bezdomovce, zvlášť když je venku zima ..
 

Nevím, co dělat. Ale přijde mi to málo. Necítím se na to jet do Afriky zachraňovat sirotky a ani se necítím na to zachraňovat všechny bezdomovce, ale .. jak se vnitřně, nesebedestruktivním způsobem, spojit/(být s) s trpícími tohoto světa? Být pod "nánosem" svého dobrého života, jedním z nich? Uvědomovat si na jejich chudobě tu svou?

 

Jak se prostě vyrovnáváte se svým dobrým, přebytkovým, zdravým životem?

A neříkejte mi, že řeším sračky.