Před půl rokem u zpovědi, jsem si dnes vzpomněla, farář na vyznání toho, že neumím bejt vděčná a furt si Bohu stěžuju řek (a von zná ty diagnozy moje), ať mám radost z malých věcí. Třeba, že mi blikne na semaforu zelená, když potřebuju a nebo z toho, že je hezký slunce a mraky a tak. 

 

V duchu jsem ho tehdy vyfakovala, že je mimo, ví hovno a ještě si myslí, že dává duchovní rady. Todle holce, co si pořezala pro úlevu zápěstí není dobrý říkat.

 

Je mi tak děsně zle. Jako už dlouho ne. Bude to tak celej život říkala jsem si včera v posteli? Jestli jo, dřív nebo později, ve slabý chvilce to zabalím. Ježíš miluje tou nejodpudivější láskou na světě.Ale zas si říkám. Když jsem bejvala s chlapama aspoň na okamžiky šťastná, tak jsem si vždycky zalebedila ve štěstí. Tyhle sračky jsou magnet na věčnost.

 

Když svýmu tělu dáte uvyknout smilstvu, těžko se toho zbavuje. I s pomocí svátostí a tak. Prostě jste tím tak příjemně ulepení, jak víte čím .. A tak jsem se nedávno modlila a prosila Boha, aby mě zmučil depresí, že potřebuju vejít do nebeskýho království a v mým případě to bez oka a bez ruky nepůjde. Ať to bolí tak, že mě to očistí úplně. A tak se teď propadám a plní se mi modlitby. Konečně nějaký.

 

A mohu tak odčiňovat nejen to, jak jsem poskvrňovala sebe, ale i ty muže. Byla jsem jim překážkou a špinila je. Nakláněla ke hříchu a tak.

 

Co blahodárnějšího mi Pán Ježíš může dát než tolik bolesti, že se tam nevejde už nic jinýho než trpění? Nejvíc přitisknutí se na Něj.

 

Dobrou.