Dneska ráno jsem seděla úplně v hajzlu na posteli. Pila dva dny starý kafe s mlíkem, kterýho se mi půlka vylila na světlej koberec. Jen jsem koukala, jak se tam pomalu vsakuje a tvoří hnědej flek. Víc nic.

 

To ráno před mě probudilo vlastní pozvracení se. Asi je toho vnitřního prázdna a úzkosti už moc.

 

Pak jsem si taky volala s nejlepší kámoškou. Jela ožralá z bytu chlapa, co s ní dva dny odmítl mít sex, tak teď neví, jestli ji vůbec miluje. Poslala mi fotku, jak si nalepila růženec, co jsem jí kdysi dala na čelo. Tak jsem jí řekla, že jsme sestry z řádu "jsme v píči". Neměla s tím žádnej problém.

 

No a pak jsem seděla dál. Bolelo mě břicho z krámů. Dřív jsem svou psychiatrickou nemoc brala jako ten nejpřímější most k Bohu. Prostě když nemáte pořádně prachy, nemáte chlapa, rodina je na hovno a 5 psychofarmak denně vás udrží tak možná několik stop od hranice se sebevraždou, tak to není úplně k snědku. Ale teď? Už jsem ani na toho Boha nemyslela.

 

Rozbitá vevnitř jsem neměla nic. Nemohla jsem Bohu nabídnout ani ten úpěnlivý pohled na kříž, kterej už mi byl jedno. Byla jsem prostě jen nahý děcko někde ve tmě.

 

Jenže to je v pořádku.

 

Přesně tohle je totiž na Boha ten největší magnet.

 

I když neudělá samozřejmě vůbec nic, tak je to všechno.

 

Všechno v tom řádu.